Náhorní Karabach, Arménie, 2008

Prohlédněte si také fotogalerii k tomuto cestopisu.

Jméno "Náhorní Karabach" slyšel díky problémům souvisejícím s rozpadem bývalého Sovětského svazu nejspíš každý a média se mu svého času věnovala poměrně dost. Faktem ale zůstává, že o této části zvláštní země se toho stále mnoho neví.

Arménský Náhorní Karabach je hornatá oblast obklopená územím Ázerbajdžánu. Pouze úzká enkláva ve spodní části území jej spojuje s Arménií. Hlavním městem je Stěpanakert. Samostatnou republiku Náhorní Karabach, vyhlášenou Armény, však zatím nikdo neuznal. Etnické čistky a následná válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem v letech 1988 – 1994 zastavily vývoj v této oblasti na několik desetiletí. Násilí na civilním obyvatelstvu na jedné i druhé straně bylo podle vyprávění účastníků ukrutné. Konflikt nakonec přerostl v regulérní válku s nasazením pravidelných armád (včetně Rudé armády) a hrůzy genocidy jsou patrné dodnes. Vojenské zásahy byly doprovázeny exodem azerských a arménských menšin.
Netroufám si dnes jednoznačně rozhodnout, kdo způsobil tuto tragédii, nenávist a vraždění, neboť každá strana si vysvětluje tyto události po svém. Faktem ale zůstává, že ačkoli válka dávno skončila, vzájemná nenávist přetrvává.
Jako fotograf rád poznávám, dokumentuji a navštěvuji oblasti zapadlé a ne příliš turistické. Mám za sebou Peru, kde jsem už jen silou vůle přelezl sedlo ve výši přes 5000 m n.m., v Bolivii jsem si zaplaval v řece v džungli, nebo projel na kole Fidelovu Kubu, skanzen socialismu do slova a do písmene. Všude jsem se dostal do míst, kam normální turista většinou nedojde. V případě Náhorního Karabachu jsem měl to štěstí, že přišlo pozvání od majitele fotografického časopisu PhotoArt, krerý se zde narodil, vyrůstal a oblast dokonale znal.

Týdenní výlet začal příletem do Jerevanu a odsud potom menším příjemným autobusem do Stěpanakertu, trasou dlouhou asi 700 km. Cesta do hlavního města byla proložena zastávkami na focení převážně hornaté krajiny. Ubytování ve Stěpanekertu bylo zajištěno v hotelu, odkud jsme denně vyjížděli do okolních vesnic, navštívili jsme místní nemocnici, fotili ve škole a v neposlední řadě jsme se podívali i do výrobny koberců. Během týdenního cestování po zapadlých vesnicích jsem z části poznal život a zvyky Arménů v těchto oblastech, Ázerbajdžánce jsme nepotkali, byli odsud vystěhováni a zůstaly po nich pouze rozpadlé domy, často vyhozené do povětří, v poloopuštěných vesnicích.

Ve městě Šuši jsem viděl celé bloky vypálených panelových domů a zničených mešit. Setkal jsem se s bídou, ale také s nesmírnou upřímností a pohostinností. Dorozumívání s obyvateli nebylo těžké. Po 50.letech okupace sovětským Ruskem znala většina Arménů ruštinu a my ji měli vypálenu z dob, kdy byla ve škole povinná.

Stěpanakert

Příjemné město, kde je z části panelová výstavba a z části klasické domy, poznamenané špatnou nebo dokonce žádnou údržbou. Zub času a socialismu je znát na každém kroku. Co je nejzajímavější a na první pohled atraktivní, je sušení prádla, zvláště v panelových domech. Ve městě jsou široké ulice, přes které je nataženo lanko do protějšího paneláku a kladkou si podle potřeby přetahujete usušené prádlo sem a tam.

Není li na druhé straně panelák, postaví se železný stožár, na který se navěsí kladky a vesele se suší dál. Nezažil jsem, jak to vypadá při silném větru, ale to musí být město plné létajícího prádla. Prodejny jsou na dost nízké úrovni, většina krámků s potravinami je velikosti naší vesnické čekárny na autobus (cca 4 x 4 m) a zde dostanete vše. Jednu z prodejen jsme navštívili a na přání prodavačů jsem udělal i pár fotek které se bohužel nepovedly. Fotky z tržnice jsou lepší. Taková malá epizoda z tržnice. Tržnice není velká, ale když tam vlítne deset fotografů je velký rozruch a všichni koukají co se děje.Po chvíli rozruch ustane a dá se fotit, ale na mne to neplatilo. Vzhledem k tomu že jsem nesymetrický, musel jsem dlouho čekat než přestali registrovat moji přítomnost, pak jsem v pohodě mohl fotit.

Návštěva školy

Ve Stěpanakertu jsme navštívili i jednu školu. Budova byla zděná a dvoupatrová ve tvaru písmene U, školní dvůr byl uvnitř, venku bylo sportoviště. Byli jsme tam bohužel v době, kdy se už neučilo a rozdávalo vysvědčení.

Ve vstupní hale mě zaujaly vystavené fotografie mladých Arménců. Byly to fotografie absolventů této školy, kteří jako vojáci padli ve válečném konfliktu v letech 1988 – 1994. Na vybavení školy a stav prostor školy byl znát nedostatek peněz na údržbu a vybavení, což je ze snímků dobře patrné.

Učitelé a učitelky byly vstřícní a příjemní (o dětech ani nemluvě) a všech deset fotografů, kteří školu navštívili, si to opravdu užilo.

Návštěva nemocnice

Stěpanakertská nemocnice pro mne zůstane zážitkem na celý zbytek života. Vzdáleně se dá přirovnat velikostí nemocnici v Krči. Před samotnou návštěvou a při vstupu do areálu jsem měl velké obavy, co zde budu vůbec dělat, co budu fotit? Nemocné a nemohoucí pacienty? Jaké budou jejich reakce a reakce obsluhujícího personálu?

První překvapení bylo, že nás vůbec do pokojů a přilehlých prostor pustili. A nejen do pokojů, bez problémů jsem fotil v prostorách JIPu, dá li se to tak vůbec nazvat. Lékaři, sestry i pacienti byli jako všude milí a vstřícní. A my jsme mohli lovit snímky, jen to cvakalo. Překvapen jsem byl zájmem pacientů o nás. Pacienti a jejich příbuzní nás zvali do pokojů, sdělovali nám svoje problémy a strasti. Byli šťastni, když se o ně mohli podělit a k focení nás doslova přemlouvali.

Po nějaké době nás zastavil na chodbě primář oddělení a pozval nás (asi 5 fotografů, kteří byli v tu dobu pohromadě) do své kanceláře. Ze skříně vytáhl bonboniéru a nezbytné tři lahve alkoholu – vodku, whisky a jednu mě neznámou. Každému nalil podle přání a před přípitkem (jak je známé z většiny ruských a zvláště sovětských filmů) povstal a provedl provolání, proslov, přednášku nebo něco na ten způsob. Po pár minutách tohoto proslovu bylo možno vyprázdnit obsah sklenek a ty byly zase okamžitě naplněny. Vzhledem k tomu, že nejsem tak úplně zvyklý na dopolední konzumaci alkoholu, zůstal jsem pouze u této sklenky (na rozdíl od některých kolegů). Je zajímavé, že primář se hned po prvním přípitku zeptal na náš radar a na Jana Husa. Bylo vidět že má přehled, ví co to je Česko a neplete si to Čečenskem. Během neformálního setkání a popíjení se pacienti několikrát snažili vyrušit, ale bez úspěchu. Teprve po hodině s ohledem na narůstající chumel pacientů jsme ukončili toto příjemné a neformální posezení.

Na tomto místě ještě musím poznamenat, že lékařská péče o pacienty v této nemocnici bylo na velmi dobré úrovni, ovšem vybavení nemocnice bohužel odpovídalo tvrdé realitě – bylo jednoduché, strohé a dost zastaralé. Na fotografiích je vidět opadaná omítka na pokojích pacientů a na chodbách, elektrická instalace je ve špatném stavu, podlahy rozbité, záchody a koupelny jsou na tom podobně. Podíváte-li se na vybavení prostoru, kde si sestry vaří kávu, nepoznáte, zda to je sesterna nebo kuchyňka – to hovoří za vše.

Návštěva vesnic

Během týdenního pobytu jsme navštívili několik vesnic okolo Stěpanakertu – Canachci, Chin Sen, Hakaku nebo Balludzu. Všude byla část domů po Ázerbájdžáncích, kteří tato místa opustili, zbořena nebo vyhozena do vzduchu. Buď je při odchodu podminovali sami, nebo to za ně udělala válka. Na fotografiích jsou vidět děsivé vesnické stavby, stav cest a vybavení obytných prostor. Stále lze najít i přímé pozůstatky války v podobě poničených obrněných transportérů podél cest nebo v příkopech. Zážitkem je také rozvod plynu po vesnicích a městech – vede většinou vzduchem, ve větších vesnicích a městech je natřen nažluto, jinak je potrubí bez nátěru.

Jako všude jsou i na venkově lidé příjemní a pohostinní, pozvou vás na čaj a na stůl přinesou vše, co mají z toho mála. Většinou je to jejich chléb – placka, kterou si pečou, sýr, naložená zelenina nebo ovoce a něco, čemu jsme říkali nakosená tráva – na talíři svazek buď čerstvého nebo trochu zvadlého čehosi podobného natrhané petrželi a pažitce. Velký dojem na mne udělala příprava a konzumace této zeleniny. Na fotce ji připravuje starší žena. Tento produkt se dá na talíři na stůl, zájemce vezme část tohoto produktu párkrát ho přeloží, udělá smotek, namočí do soli a vsune do ústní dutiny – nikdy jsem to nezkoušel, ale byli i tací, co tuto trávu konzumovali.

Nezbytnou součástí pohoštění je vždy vodka, po níž byli někdy hostitelé zmoženi dříve než hosté. Některé vesnice byly tak vzdálené od civilizace, že za 50 let okupace sovětského Ruska se část obyvatel, ta dříve narozená, ruštinu nenaučila. V jedné z nich dokonce viděli cizince, jako jsme my, poprvé.

Velkým zážitkem bylo také pečení chleba. Většina vesnic má společnou pekárnu, dá-li se to tak vůbec nazvat – většinou polozbořený přízemní dřevěný objekt s dírou v zemi hlubokou asi 1,5 m. Tato díra-pec je vyzděna cihlami nebo kameny. Po rozpálení a ponechání žhavého popela na dně se ohřeje okolí, z připraveného těsta na prkně vedle pece udělá zručná žena placku, kterou položí na polštář z nějaké látky s dřevěnou násadou. Tento polštář s plackou ponoří do pece a plácne silou na stěnu asi 20 cm nad žhavým popelem. Placka se zachytí a chleba se peče. Vzhledem k tomu, že pec má v průměru asi 1 m, pečou se najednou 3–4 placky. Z pečení se navíc stává společenská událost a setkání sousedů.

Na rozdíl od Peru, Bolívie nebo Kuby jsem se za celou dobu návštěv ve vesnicích nesetkal s žádostí o peníze. Jediný, kdo si o ně řekl (a samozřejmě je dostal), byla právě tato pekařka. Na její omluvu ovšem musím konstatovat, že pečení chleby bylo objednáno na zakázku

V těchto odlehlých vesnicích jsou školy, kde v jedné třídě je až 27 dětí od 1 do 10 třídy. Příjemný člověk s typickým zlatým úsměvem (na jedné z fotografií) byl kantorem na jedné z nich.

Nezapomenutelným zážitkem byla hostina ve vesnici Balludzu, šašlik z právě zabitého berana. Byla to dosti drsná podívaná – nikdy jsem nic takového neviděl, snad jen prasečí hody na vesnici. Nejdříve jeden muž přivezl berana na koni, přivázal ho ke stromu a po krátké přípravě zdolal tak, jak je vidět na fotkách.

Už příjezd byl zábavný. Na koni seděl v pantoflích a místo sedla měl pytel, který neustále klouzal do strany

Záběry na fotkách jsou poměrně drsné a v reálu je to ještě více umocněno. Překvapila mě vlastní příprava masa. Bez jakékoli úpravy, naložení apod. byl beran rozbourán, maso rozřezáno na kousky, napícháno na jehly, jež se daly na betonové sloupky nad žhavé dřevo, které před zapálením polili nějakou tekutinou.Mohu jen doufat že to nebyla nafta. Konečný produkt jsem ale neochutnal Nebylo to pro mne zrovna košer. Ale celkově se oslava vyvedla a všichni byli spokojení.

Je zajímavé že před prvním přípitkem musel být proslov, který zařídil Garyk.

Týden utekl jako voda a my jsme se museli s lidmi v Náhorním Karabachu rozloučit daleko dřív, než bychom sami chtěli. Hornatá země, která vlastně oficiálně ani žádnou zemí není, nám přirostla k srdci daleko víc, než jsme si předtím dokázali představit. Snad se sem ještě někdy podíváme. V každém případě bychom ale všem místním – kteří jsou vzhledem k podmínkám, v nichž žijí, docela šťastní a spokojení – přáli, aby se jim co nejdéle vyhýbaly války a další neštěstí. Aby nepodléhali populistickým politikům, kteří je vedou do válečných konfliktů a poté ke genocidě. A aby se jejich poměrně tvrdý život alespoň o trochu zlepšil. Zůstává samozřejmě otázka, zda tento tvrdý život není nakonec lepší než uspěchaný, nervózní a takzvaně civilizovanější život, jaký vedeme my.

Josef Peterka 30.07.2008