Rwanda, Burundi a Uganda

Prohlédněte si také fotogalerie k tomuto cestopisu:

Rwanda - zlaté opice - golden monkey
Portréty Pygmejů v Ugandě
Uganda - vesnice Pygmejů

Po dlouhé době jsme se vydali s Petrem, dlouholetým „spolunohejbalistou“ do Rwandy, Burundi a Ugandy. Naposledy jsme společně putovali po Kubě v roce 2007 na kole a o rok dříve jsme procestovali Peru a Bolivii. Tuto dovolenou vybral Petr podle katalogu – nevšední destinaci s cestovní kanceláří Livingston, a to hlavně proto, že všechny dosavadní výpravy (Peru, Bolivie a Kuba) s touto cestovní kanceláří byly suprové. Tentokrát to ale příliš nevyšlo. Nechali jsme se namlsat reklamními texty v katalogu, ale realita byla dost odlišná! Možná, že to bylo také tím, že jsem tři roky po sobě navštívil Keňu a Tanzánii bez cestovní kanceláře a byl jsem asi hodně rozmazlený!

Rwanda

Rwanda, respektive Rwandská republika, je malá země sousedící s Burundi a Ugandou. Při vyslovení jejího jména asi většinu lidí napadne známá genocida, při níž byl v roce 1994 vyvražděn zhruba 1 milion lidí. Spustil ji atentát na prezidenty Rwandy a Burundi. Menšinoví Hutuové se pustili do zabíjení většinových Tutsiů a OSN bohužel jako vždy zklamala svoji totální nečinností.

My jsme zde zahajovali svoji africkou cestu. Přiletěli jsme ve večerních hodinách a hned po výstupu z letadla v hlavním městě Kigali a vyzvednutí zavazadla, které bylo omotáno fólií už z Prahy, jsem byl nekompromisně zastaven místní policií, která mě upozornila, že s obalem s PVC nemohu opustit letiště. Nepříjemné překvapení ale – jak jsem později zjistil – mělo svoji logiku. President Rwandy, nejspíš ekologický aktivista, zakázal výrobu PVC tašek a balení do PVC. V prodejnách se nákupy ukládají do papírových pytlů a pytlíků a příroda netrpí tolik, jako v ostatních afrických zemích, které jsem projel. Vlastně po celou dobu pobytu ve Rwandě jsem byl překvapen relativním pořádkem na ulicích a v parcích. Ekologický prezident zavedl také socialistické brigády a pravidelně každých 14 dní je úklid společných veřejných prostor.

Na kigalském letišti nás očekával svérázný zástupce cestovní kanceláře Petr Hejtmánek a hned po úvodním přivítání a organizačních informacích musel řešit nepříjemnou věc. Petrovi nepřiletěl bágl, vlastně odletěl dál. Trvalo to dva dny, než se zavazadlo objevilo zpátky na letišti, ale Petr byl šťastný, že nemusel celý pobyt absolvovat v jedněch ponožkách, slipech, kalhotech a tričku. Asi bych trpěl i já, protože jsme spolu bydleli.

A nyní k vlastnímu cestování. CK Livingstone ve svém katalogu píše o Rwandě následující: „...sloni, hroši, krokodýli, buvoli, žirafy, levharti, lvi, šimpanzi...“ O Burundi: „... u jezera Tanganika, kde je nenasytný krokodýl Gustav, který prý zabil 300 lidí. Laguny s hrochy a krokodýly. Mračna exotických ptáků a tak dál...“ Prostě báseň nebo spíš přehnaná propagace. Hejna exotických ptáků se za tři týdny se smrskla na jednoho usmoleného ledňáčka, který byl tak daleko, že se nedal ani 400mm objektivem vyfotit. Ostatní zvěře bylo velice málo. A krokodýl Gustav byl na jídelníčku už před třemi roky a to nejenom Gustav. Rwanďanů je přes genocidu stále dost a jídla není nazbyt. Odnášejí to zvířata. Stejná situace byla i v Burundi, ale s tím rozdílem, že tam byl nepředstavitelný binec. Nejčastějším tématem focení tak byla bída...

V samotné Rwandě jsme navštívili NP Akagera, město Gitarama, letovisko Kibuye a pláže jezera Kiwu. Dále jsme pokračovali do NP Nyungwe, kde jsme vyzkoušeli naši nebojácnost na houpající se lávce v korunách velikánů džungle. Stromové lávky ve výšce 100 m nad zemí poskytovaly nádherný a nezapomenutelný výhled, ale nějak se nám nepodařilo najít a sledovat bohatý život v korunách stromů podle propagačního letáku cestovní kanceláře. Kde nic tu nic! Po skončené pochůzce nad mrtvým klidem v korunách stromů jsme pokračovali v hledání dalších slibovaných pozoruhodností - 1050 druhů rostlin (těch tam bylo přehršel), 200 orchIdejí, 250 endemitů, 85 savců, 278 ptáků, 38 plazů, 120 motýlů a 13 druhů primátů... Bohužel většina živých potvůrek se před skupinou z Česka někam záhadně vytratila.

Nezbývalo nám tak nic jiného, než se alespoň těšit na cestu šťavnatou džunglí k čajovým plantážím a na nocleh s omamnou vůní lístků camelia tak, jak opět leták CK L.upozorňoval.Těšil jsem se hlavně na focení čajových plantáží v ranním slunci, nebo v zapadajícím. Nemohu posoudit šťavnatost džungle, čajové plantáže jsme minuli a nocleh s omamnou vůní lístků camelia se bohužel zase vytratil - nebyl totiž zástupcem CK potvrzen a místa byla obsazena. Jedno z mála ubytování v nádherném prostředí. Takže jsme skončili v blízkém městě. Tam nás ale přece jen čekal nějaký zážitek – místní vodovod. Vlastně vodovodní věž. Byl to velký barel na čtyřech rourách se žebříkem. Bohužel prázdný, asi nečekali hosty. Poradili si s tím ale bleskově ¬ narychlo sehnali auto, přivezli kanystry s vodou a do výšky po žebříku si je podávali.

Další den jsme přejeli z čisté Rwandy do odpadky zanešené Burundi, rozdíl byl patrný už na hranicích. Nejkrásnější částí země, kterou jsme navštívili, byly pláže Saga se sněhobílým pískem, obsluhou na evropské úrovni a sluníčkem. Vychutnávali jsme si klid a pohodu a odpočívali před další cestou. Další dny nás čekal národní park Ruzizi v deltě řeky a jezera Tanganika, kde měl být podle materiálů CK onen hrozný, nenasytný krokodýl Gustav a mračna exotických ptáků. Asi se ale všichni odstěhovali, když viděli tu bídu. Mimochodem, jak už jsem se zmínil, Gustav byl podle slov pamětníků zkonzumován už před třemi roky.

Jednou z mála známek jakéhokoli života bylo pár hrochů, které jsme během projížďky na loďce zahlédli v dálce. A tak jediným zpestředním byl odchyt zraněné kachny, kterou kormidelník s plavčíkem naháněli po břehu a která zřejmě také skončila na pekáči.

Zlatým hřebem dne pak bylo podhorské městečko Ruhengeri a kočkodan zlatý. Tento druh opic žije hlavně v sopečných pohořích střední Afriky, a to v sociálních skupinách až o 30 členech. Živí se hlavně listy, plody a hmyzem. Vzhledem k postupnému ničení jejich přirozeného prostředí i neustálým místním válkám se v současné době jedná o ohrožený druh. Abychom je mohli zahlédnout a fotit, musely je hlídky vystopovat a oznámit jejich pobyt. Potom se naše dvanáctičlenná skupina vydala na dlouhy pochod dosti krutým terénem. Přiblížení muselo být co nejtišší, abychom je nevyplašili, a cesta se zrcadlovkou a dlouhým objektivem nebyla zrovna nejpříjemnější. Nakonec jsme fotili ze vzdálenosti asi 50 m, ale bez stativu byla zhruba polovina úlovků nepoužitelná.

Cestu zpět přes Burundi a Rwandu do Ugandy, kde nás mělo čekat setkání s horskými gorilami popíši někdy příště.

Poznámka závěrem

V řádcích výše jsem si trochu dělal legraci a párkrát si rýpnul do cestovní kanceláře Livingstone. Musím ale přiznat, že dovolená strávená ve Rwandě a Burundi byla na focení celkem vyhovující. Některé nepříjemné zážitky nechci dále ventilovat, zub času hroty částečně obrousil. Moje nespokojenost pramenila hlavně z toho, že v porovnání s předchozími zkušenostmi to prostě nebylo ono. Průvodci na předchozích cestách ¬ Darja Šmídová na Kubě a nezapomenutelný Pavel Roubal v Peru a Bolivii prostě neměli chybu.

Josef Peterka