Co je nového

Jizerské hory, více...

Okolí Křečovic, více...

St. Ulrich, Itálie, více...

Vancouver, více...

Britská Kolumbie, více...

Srí Lanka, více...

Cestopis - Rwanda, Burundi a Uganda, více...

Vesnice Pygmejů v Ugandě, více...

Portréty Pygmejů v Ugandě, více...

Fotografie zlatých opic z Rwandy, více...








Národní parky západu USA

Prohlédněte si také fotogalerii k tomuto cestopisu.

Letadlem z Prahy přes Londýn jsme překonali vzdálenost (tam a zpět) přesahující polovinu obvodu Země, prohlédli si ledem pokryté Grónsko, bažinaté pláně Kanady a z výšky 10 kilometrů viděli požáry na středozápadě USA. Navštívili jsme 4 státy (Kalifornii, Nevadu, Arizonu a Utah), několik národních parků a zajímavostí a na tachometrech našich vypůjčených automobilů přibylo téměř 3000 mil. A nikdy jsme nezalitovali času ani peněz – západní část USA totiž rozhodně stojí za to!

Naše putování začalo v Los Angeles – po necelých dvou dnech, kdy jsme navštívili Hollywood, projeli Beverly Hills a vykoupali se na známé pláži Santa Monica, vyrážíme na západ a asi po 3 hodinách jsme u cíle, jímž je Visitor Centrum v městečku Joshua Tree.

NP Joshua Tree – polopoušť, kaktusy a skály

Název parku je odvozen od charakteristické pouštního stromu Joshua Tree (yucca brevifolia) - mimochodem za jméno vděčí mormonským osadníkům, kteří v 19. století putovali západoamerickými polopouštěmi a kteří v jeho siluetě viděli roztažené ruce svého proroka. V severozápadní části parku je jejich porost docela hustý. Kromě stromů jsou v parku rovněž žluté kaktusy cholla a opuncie a typické mohutné žulové bloky. Oranžové a červené skály samozřejmě lákají horolezce, kteří často bojují s přísnými strážci parku. Pro nenapravitelné milovníky romantiky je zde během turistické sezóny v provozu několik kempů, strávit noc v divoké přírodě tohoto lidmi zapomenutého kraje musí být úžasný balzám na duši…

Další zastávkou naší pouti je Las Vegas, město hazardu a místo, které má při vší své přeplácanosti a kýčovitosti neuvěřitelné kouzlo. Hlavně večer. Před tím se ještě stavujeme u známé přehrady Hoower Dam na řece Colorado.
Ve městě se příliš nezdržujeme a hned ráno jedeme dál – naším cílem je tentokrát Grand Canyon, monstrózní průrva, o které se říká, že se o ní nedá vyprávět, že se musí vidět. Máme štěstí na počasí, paprsky podvečerního slunce dávají barevným vrstvám hornin ještě větší kouzlo. Rozhodli jsme se pro severní okraj (North Rim), který je sice hůře dostupný, ale daleko méně navštěvovaný turisty. A nelitovali jsme. Zážitkem byl i návrat do civilizace, silnička v délce několika desítek mil byla po západu slunce plná místní (naprosto krotké) vysoké zvěře – zvláštní situace a pro řidiče hororová zkušenost.

Antelope Canyon - hra světel v pískovcové soutěsce

Antilopí kaňon, který sice nepatří mezi nejznámější a nejnavštěvovanější místa na americkém západě, ale je spíše "Mekkou" fotografů, leží na území indiánského kmene Navajů nedaleko Lake Powell na rozhraní Arizony a Utahu. Není úplně snadné ho najít, ale jako spolehlivý orientační bod slouží obludná tepelná elektrárna, kterou podobně jako několik místních autoservisů provozují rovněž Navajové. Za vstup do jejich kmenového území si k běžnému vstupnému účtují navíc zhruba 20 dolarů.
Kaňony jsou vlastně dva – horní a dolní, úplně však stačí návštěva alespoň jednoho (možná raději dolního, neboť za odvoz k hornímu si indiáni účtují další "bakšiš"). Pár metrů široká a několik desítek metrů dlouhá štěrbina protíná barevný pískovec a sluneční světlo vytváří až neskutečnou hru světel. Optimální pro návštěvu jsou proto hodiny, kdy je slunce nejvýše. A pak je tu poslední problém – odtrhnout se od fotografování a donutit se na spodním konci vylézt do reality venkovního světa.
Mimochodem – nikdo neví, zda legenda o lovci, který v kaňonu našel zraněnou antilopu, je pravdivá, ale místní indiáni ji vypráví docela rádi. Ono je to ale vlastně jedno, většina návštěvníků stejně neposlouchá a hladově hltá očima (nebo objektivy) tu krásu kolem.

NP Bryce Canyon – barevné skalní věže a věžičky

Převážně do červena zbarvené věže národního parku Bryce Canyon, nazývané Hoodoo, se vynoří před (či spíše pod) nic netušícím poutníkem jako mávnutím kouzelného proutku. Park není plochou příliš velký, ale dojem mohutnosti zvyšuje neobvyklá rozeklanost a barevnost zvětralých skal. Jeho doslova mystické atmosféry si určitě cenili i pradávní obyvatelé, jejichž stopy zde byly objeveny – nejprve Anasaziové a Fremontové, později pak indiánský kmen Paiutů. Až ve druhé polovině se zde objevili bílí lidé – jako první průzkumníci Clarence Dutton a John Wesley Powell, poté lovci a dřevaři v čele s mormonem Ebenezerem Brycem, podle nějž se kaňon dodnes jmenuje. Od roku 1928 je národním parkem.
My jsme zde absolvovali asi sedmikilometrovou procházku po okraji kaňonu a s výjimkou několika malých odboček pozorovali jeho krásy převážně seshora. Byli jsme zde krátce po sezóně, což mělo výhodu v menším počtu návštěvníků (ročně navštíví park více než 1,5 milionu turistů). Také počasí bylo fantastické, na focení snad až příliš – kvalitní kreativní fotky je totiž potřeba dělat spíše brzo ráno nebo v odpoledních hodinách, kdy je slunce nízko a má překrásnou barvu a dlouhé stíny.

NP Zion – skalní bloky, hory a serpentiny

Podobně jako při cestě na východ i při zpáteční cestě z Bryce Canyonu jsme museli projet Národní park Zion. Je to hornaté území s nejvyšším vrcholem Horse Ranch Mountain (2660 m.n.m), která se nachází na rozhraní tří velkých geologických oblastí – mojavské pouště, coloradské plošiny a takzvané velké kotliny. I proto je zde možno vidět unikátní geologické útvary a je tu pestrá fauna i flóra. Většina zajímavých míst v parku je dostupná ze silnice Highway 9, která jej protíná a na níž jsou na řadě míst nádherné vyhlídky.

Při návratu jsme udělali zastávku i v jeho administrativním centru, městečku Springsdale, kde jsme se posílili se před dalším namáhavým přesunem několik set mil na západ.

NP Death Valley – písek, vítr a vedro

Pustá oblast na západ od Las Vegas byla vždy považována za jedno z nejnepřátelštějších míst na celém území severní Ameriky – "Údolí smrti". Jde o nejníže položené místo na západní polokouli a část mojavské a amargoské pouště sevřené horami, které brání jakékoli cirkulaci vzduchu. Výsledkem je příšerné vedro, sucho a paradoxně i poryvy větru, které víří všudypřítomný písek a přerovnávají duny. Rekordní teplota zde byla naměřena v roce 1913 a oficiálně je zapsáno 57 stupňů Celsia ve stínu – za naší návštěvy tu bylo téměř 50, a to na přelomu září a října.
Kupodivu údolí docela žije – dají se zde zahlédnout ovce tlustorohé, kojoti, srnky, hlodavci, rysi a lišky. V centru rezervace, osadě Furnance Creek Ranch ukryté ve stínu palmového háje, je dokonce informační středisko, hotel, čerpadlo, kemp a také nejníže položené golfové hřiště na světě.
Prakticky všude jsou také vidět stopy po usilovné důlní činnosti – kromě dobrodruhů, kteří zde hledali zlato, se zde kolem roku 1890 intenzivně těžil borax.
Ještě zajímavost pro automobilisty – po cestě z Las Vegas do Údolí smrti jsme jeli po silnici, na níž nebyla v úseku přes 25 mil jediná zatáčka. V pohodlí klimatizovaného auta jsme přemýšleli o tom, jak mohli dávní prospektoři tohle peklo přežít, ať už hledali zlato nebo se jen snažili co nejrychleji dostat na západ. Poměrně dost jich v této nevlídné, ale krásné krajině zůstalo a ještě dnes se najdou tací, kteří přecení své schopnosti a už nenajdou cestu zpět.

NP Yosemite – hory v plné parádě

Jestli mezi národními parky amerického západu existuje nějaký král, je to rozhodně Yosemite. Nejde jen o to, že je neskutečně krásný, má rozhodující výhodu v tom, že je poměrně blízko (samozřejmě na americké poměry) velkým městům. Ze San Francisca je to pouhých 4,5 hodiny jízdy. Je také schopen uspokojit líného turistu zvyklého pohybovat se převážně autem i otrlého horala. To samozřejmě přináší i nevýhody – v plné sezóně to znamená zácpy na silnicích, nabité kempy a návaly na každé vyhlídce. My jsme tu byli naštěstí po sezóně, takže turisty místy početně převyšovaly tabule s varováním před pumami a medvědy, kteří jsou tak drzí, že si klidně troufnou vlézt do auta horolezcům visejícím na skále a připravit je o veškeré zásoby.
Yosemite nabídne vše, co člověk v horách čeká – hluboká údolí, ohromné žulové masivy (jako například populární Half Dome nebo El Capitan), ledovce, jezera i vodopády. Nechybí ani informační střediska, pošta, muzeum, galerie nebo supermarkety. A pak jsou tu sekvoje obrovské, které i dnes budí posvátnou úctu.

Naše cesta se pomalu chýlila ke konci. Z Yosemitu jsme přes staré hornické městečko Jamestown zamířili na pobřeží, u Oaklandu přejeli 13km most do San Francisca a dva dny obdivovali jedno z nejhezčích měst na americkém kontinentu (a možná i na světě). Pak už nás čekala populární Highway 1, která kopíruje divoké pobřeží Pacifiku směrem na jih. Zastavili jsme se ještě ve starobylém Monterey, navštívili Carmel s jeho ohromnou písčitou pláží (zde mimochodem dělal jeden čas starostu Clint Eastwood) a pomalu se blížili k začátku i cíli naší cesty, Los Angeles. Sbohem Ameriko, zase se někdy vrátíme!

Jiří Peterka